12.04.06[/size] (CZ)

Ich liebe dich, Bill! Ich liebe dich!

Válcují nás z televize a rádia. Válcují celou Evropu. Na Óčku tomu říkají "německá Nirvana" nebo tak něco. No nevím. Každopádně v úterý hráli Tokio Hotel v Praze speciální gig jenom pro pár vyvolených. Nemáš zelenej proužek, nejdeš! My šli. Jak zní naživo nejúspěšnější hudební produkt posledních měsíců?

Čekání, co snad nikdy neskončí. Had tvořený lidskými těly, tolik typický pro okamžiky zvané mezníky. Časoprostor, kdy naděje dostává doslova hmatatelné rozměry, kdy se mění z abstraktní veličiny v jednotku neskutečně konkrétní. Někdy bolavou, někdy zoufalou, někdy nadšenou, ale pokaždý neskutečně hlasitou. Schrei! Křič! A ony křičí! Neskutečně. Chtějí je vidět, chtějí si šáhnout, chtějí podpis. Chtějí cokoliv, co bude vonět po německém ansáblu jménem Tokio Hotel. Po dětech, co zbláznily děti z celý Evropy. Po dětech, který si u nás doslova vydupali. Jenže nic! Kamaráde, tohle už jsou hvězdy, ty před koncertem ukážou maximálně tak vlastní ochranku a v backstage se opájej tim rykem, co k nim z dálky dolejhá. Svalnatý kluky pošlou ještě několikrát. Je to jako droga. "Ich liebe dich! Ich liebe dich!" komu by se to v jejich věku nelíbilo. V tom, kdy si začínáš pořádně užívat odlišnosti mezi mužským a ženským pohlavím. "Ich liebe dich! Ich liebe dich!" Slzičky, v nichž se mísí štěstí se smutkem, tečou. Pomalinku. Rozmazávají make-up, který byl nanesen snad poprvé. Kvůli týhle příležitosti, kvůli jejich miláčkům. Řasy ztrácí svou přitažlivost, tak pracně vybudovanou hodinami před zrcadlem. Začíná táhnout pod minisukně, které v některých případech zavání trestnou činností. "Ich liebe dich! Ich liebe dich!" Stále nepřicházejí. Ale už můžeme k nim! Ryk. Ryk v běhu.

Venku byla kosa, vevnitř je teplo, videokamery, větší než malé množství černě nalakovaných nehtů, Libor Bouček a napětí. Kde jsou? Pokaždé, když se na pódiu objeví technik, otřásá se prostor v základech. Ani napotřetí ho nepoznávají. Všechna dobrá místa pro pořízení fotografií jsou obsazena. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Čas na jemně perlivou vodu. Křik! Už? Ne, technik. Ani 0,25 litru to nespraví, vzduch těžkne, atmosféra houstne. Chtělo by to ještě jednu. Vodu. Ale to už se objevuje konferenciér. Libor nezapomene vychválit, co musí. Nejprestižnější hitparádu u nás (T-Music, zná to někdo?) & hudební časopis, jehož čtenáři vědí (co je to Bravo?). Teď by to chtělo pytlík. Na zvracení. Ale světla zhasínají a jde se na to. Koncentruj se!

V uších doslova zvoní! Na pódiu se objevuje Tom - kytarista s poněkud podivnou vlasovou kreací na hlavě. Jo, dredy. Jo, proti těm nic nemám. Jenom ty jeho jsou takový podivný. Vždycky, když ho vidím, tak má čepici. Ty dredy prostě vypadaj jak nasazovací. Cool nasazovací dredy z Karstadtu za 2 eura padesát + čepice zadarmo. Hrábnutí do strun. Blesk. Už je tam i bubeník a basák. "Bill! Bill! Bill" Wo bist du? ptám se sám sebe a zpětně si uvědomuju, že jsem se přitom usmíval. Jako Němec, co ho viděl v katalogu nějaký "echt deutsh escort služby". Jako Němec, co by si ho chtěl koupit na jednu noc. Wo bist du? Blesk. Už přichází. Je to ON! V bílém sáčku, vlasy černé jako uhel a delší! Mám strach o tu slečnu, co sebou zmítá v hrozivých křečích. Stojí na baru a vypadá, že to madlo, kterýho se drží, nevydrží nápor jejího těla. Rozvášněného. Plného adrenalinu! "Tokio Hoteeeeeeel!"

Když se o někom říká, že je k sežrání, že je krásnej a op*chání hodnej a tak podobně, většinou na tom něco bude. Když se o Molkovi říká, že má sex-appeal, něco na tom bude. Když se říká, že Mahulena Bočanová je kus, něco na tom bude. Tak proč, když se o Billovi tohle říká + se vzhlídnul v těhlech dvou celebs (asi), to u leadera Tokio Hotel neplatí? Ono nestačí dát slovu androgynní jasný obrysy, ono to chce taky charisma a to tady jaksi postrádám. Ale jsem v opozici, černýchnehtůavlasůprosté opozici, která má takovou podporu, že by to nestačilo ani na jedno křeslo. I když. Možná elektrický by mi fans TH dali. Všichni tomu hermafroditovi zobou z ruky. Zpívaj texty, slovo od slova, zatímco já se chytám jenom při refrénu a ještě navíc pouze u několika slov. Zvuk je neskutečně předimenzovanej a já marně tápu, jestli je to schválně. Billík miláček do toho dává všechno, ale výsledek je o ničem. Falešný. Ale aspoň je nějak aktivní, pochopil, že to nemůže dělat dřevěně. Ale kluci okolo nepochopili nic.

Hrajou se singly "Durch den Monsun", "Schrei", "Rette Mich" a ještě dvě věci, jejichž název mi uniká. Hvězdy. Bill si může dovolit dát mikrofon kdykoliv od úst. Vlastně by tam ani nemusel bejt. Ale na koho by se pak koukalo, co? Neskutečná věc nastává po čtvrtym kusu. Tokio Hotel se sbalí a odcházejí. Oni se chtějí nechat zavolat zpátky! Vytleskat, vykřičet, vyprosit!! Pět odrhnutých věcí, z nichž poslední je jako přídavek, a je po srandě. Zpocená děvčata se hrnou ven, překážka nepřekážka, lidi nelidi. Autogramiáda! Člověk to pozoruje jen tak z dálky, na hodinkách mu svítí 20:45 a v mysli rotuje myšlenka, že už by šel domů. A hned za ní další, že to se mu na koncertu už hodně dlouho nestalo. Ryk. Tokiáčci přicházej škrábat podpisy, zima leze pod tričko. Maj to zmáklý kluci. Ale my velký, my už jim to nežereme.

http://musicserver.cz/clanek/14600/Tokio...raha-11-4-2006/


Tokio Hotel, Praha, 11. duben 06

Šílenství, které se utvořilo okolo party německých pop-rockových mladíčků říkajících si Tokio Hotel, dorostlo do luneticovského formátu. Proto když včera skupina zavítala do Prahy a na utajovaném místě odehrála krátký koncert pro tři stovky diváků, nedalo nám to a na idoly dnešních náctiletých děvčat jsme se vyrazili podívat.

Oním tajným místem se stal klub Futurum, před nímž se už dlouho před avizovaným startem tvořily hloučky nedočkavých fanynek, zjevně však šťastných, poněvadž jedinou možností pro širokou veřejnost, jak se dostat na performence, byla výhra v soutěži. Nedočkavost zprvu narůstala zejména proto, že se do začalo klubu vpouštět se zhruba půlhodinovou prodlevou oproti avizovanému startu a ačkoliv vstupenek bylo k dispozici o něco méně, než by kapacita klubu umožňovala, dav se bleskurychle po vpuštění do sálu začal tísnit v několika prvních řadách, naopak celá zadní část klubu zůstala téměř vylidněná. Ale co, fanynky prostě chtěly být svým idolům nablízku.

Tokio Hotel se na pódiu zjevili v osm hodin a odehráli pětici písní ze svého loňského debutu Schrei. Hned s prvními tóny úvodní Jung Und Nicht Mehr Jugenfrei Futurem ovládlo šílenství a mačkanice, jakoby se u pódia něco rozdávalo (Znáte tu českou povahu, ne?) a nejinak tomu bylo při následné trojici singlů Durch Der Monsun, Schrei a Rette Mich. Tak to zkrátka chodí.
Mírně komicky působilo, když k nic netušícím děvčatům frontman Billísek, jak české blogerky tohoto pseudoMolka“ Billa Kaulitze přezdívají, promlouval v němčině, jakoby si neuvědomil, že u nás ta němčina zas tolik nejede. „Naštěstí“ fanynkám stačilo ke štěstí to, že Bill otevřel ústa a promluvil, odzpíval jeden z mnoha koncertů, prostě rutina. A tak ostatně na pódiu působila celá kapela: přijela, zahrála, odjela.

Tokio Hotel také v koncertní podobě potvrdili jednoduchost svých skladeb založených na několika jednoduchých akordech. Heslo „méně je někdy více“ se ale zjevně osvědčilo a vzhledem k tomu, že skladby jsou uzpůsobeny tomu, aby je chlapci zvládli, kapela neměla výraznější problémy. Ty se týkaly spíše mutujícího Billa, ostatně při závěrečném nevytleskaném (zřejmě vzhledem ke koncertní nezkušenosti mladých děvčat) přídavku Freunde Bleiben si raději nechal pomoci od publika.

Napadlo mě přirovnání k české skupině Lavina, která si věkem může s Tokio Hotel potykat, jenže na jejich loňském křtu desky nebylo Futurum ani zdánlivě takto natřískané. V čem to je? Zřejmě v přirozenosti Laviny, která nešokuje. Ale zpět k Tokio Hotel: Koncert to byl krátký, zato toho více než dost vypověděl o tom, jakou sílu mají média, když si usmyslí, že „něco“ protlačí mezi lidi. Mnohými jsou Tokio Hotel označováni za rychlokvasný produkt, kolem kterého se utvoří mánie a za pár měsíců splaskne. To se zřejmě dříve či později nastane už proto, že Billovo mutování brzy doroste do „nepoužitelné“ podoby, kapela (i fanynky) zestárne, čímž ztratí onu poetiku, na které si tak zakládá. Jak pak její členové se slibným rozjezdem naloží s odstupem času už bude jen na nich.

http://www.muzikus.cz/zive/Tokio-Hotel-P...~11~duben~2006/


[size=150] Do Česka se vrátíme, slíbil Tokio Hotel

Kapela Tokio Hotel, která vystoupila v Praze na malém koncertu pro zvané, mohla jít rovnou do Sazka Areny. Zájem o vystoupení německé čtveřice byl obrovský.

Zdroj: http://kultura.idnes.cz/hudba.aspx?c=A06...show_aktual_kot

GLOSA
Jak prodat Tokio Hotel? Jako želvy Ninja

Do soutěže o lístky na vystoupení v klubu Futurum se zapojily tisíce fanoušků a fanynek, kteří totálně propadli kouzlu šestnáctiletého Billa Kaulitze a jeho party.

Lidé v předprodejích nestačili zvedat telefony pod návalem žádostí. Do boje o vstupenky se vmísili i někteří rodiče, kteří prosili o vstup do klubu s odůvodněním, že pro jejich ratolest je to otázka života a smrti.

Velkou reportáž z pražské návštěvy Tokio Hotel odvysílá TV Óčko! - podrobnosti zde

„Jsme maximálně pyšní, že máme v Česku tolik příznivců, i když jsme u vás nikdy nebyli. V budoucnu rádi přijedeme, abychom odehráli pár koncertů,“ řekli členové skupiny v pořadu T-Music.

Mohou se spolehnout na armádu fanynek, které si samy pořizují internetové stránky o kapele, překládají texty písní a jež vytrvale bombardovaly vydavatelskou firmu. Ta nakonec přivezla desku Tokio Hotel: Schrei do Česka, jíž se prodalo asi 5000 kopií. - recenzi alba najdete zde

A byly to opět vytrvalé fanynky, které si vymohly včerejší první seznamovací večírek s kapelou. Mladé publikum objevilo v Tokio Hotel své vrstevníky, lehce rebelující romantiky, z nichž právě Bill Kaulitz vyvolal nejvášnivější spory svým sexuálně neurčitým výrazem.

Někomu připomínal holku s punkovým účesem, ovšem věrné ctitelky namítaly, že je absolutně sladký. Jeden pánský časopis označil Kaulitze za sedmou nejošklivější ženu světa. První byla Britney Spearsová.

Kolem skupiny se spustil obrovský mediální kolotoč. Už první singl Durch den Monsun se dostal do nejvyšších rotací na televizních stanicích včetně hudebního kanálu Viva. Deska Schrei záhy vystřelila vysoko do hitparád.

Management skupiny kuje železo, dokud je žhavé a pošilhává i po Velké Británii. Uvidíme, jestli přijdou noví Take That či Boyzone, ovšem tentokrát z Německa. I když srovnávání s chlapeckými kapelami, takzvanými boybandy, se Tokio Hotel brání.

Chtějí působit jako rockeři, kteří mají hodně holek a sem tam poničí hotelový pokoj. „O tom, jak vypadáme nebo jaký máme styl, rozhodujeme sami. A neděláme si s tím velkou hlavu,“ tvrdí Kaulitz.

Ovšem jen s pomocí producentů z Hamburku, kteří sladili jejich image s potřebami hitparád, by sotva drtivě prorazili. „Schrei je naše první profesionální deska, poté co jsme předtím měli jeden pokus o album,“ doplňuje kapela.

Na druhou stranu je pravda, že do hudebního byznysu vstoupili jako hotová kapela. „Začali jsme ve dvou a takhle ve čtyřech to táhneme šestým rokem,“ řekl šestnáctiletý Kaulitz tónem zkušeného harcovníka.

Spolu s bratrem, dvojčetem Tomem, pocházejí z Magdeburku. Hrají od raného dětství a stále chodí do školy. Když začali být známí a slavní, nechali se na jeden rok uvolnit ze studií. „Od léta budeme pokračovat, musíme školu dokončit,“ říkají členové kapely. Nejstaršímu je devatenáct.

http://kultura.idnes.cz/hudba.aspx?c=A06...show_aktual_kot